Život člověka na zemi byl vždy spojen s vodou. Její dostatek a přístupnost předurčovaly rozvoj lidského osídlování nových lokalit. Zásobování potřeb člověka vodou bylo v prvopočátcích řešeno z jezer, řek a potoků, později výstavbou záchytných jímek a studní. Když byl zdroj vody příliš vzdálen, vznikl požadavek na její přivedení, a tak již v raném středověku byly v Čechách a na Moravě stavěny první gravitační vodovody, většinou konstruované ze dřeva a kamene, později z kameniny. Tyto vodovody sloužily většinou místnímu panstvu a přilehlým hospodářstvím.
Příklad vodovodu, který z části slouží ještě dnes, je možno najít v obci Milotice, kde z původně zvané lokality „Bijánek“ – nyní „Pijánek“, byl vodou zásobován místní zámek a později i lihovar a prádelna. Voda od zdroje přitékala do studny lihovaru hluboké 12 m a o průměru 6 m, a odtud přepadala a odtékala do zámku.
Jiný, podobný vodovod byl vybudován ve Ždánicích, kde voda do místního zámku, který v té době patřil pánům z Liechtensteina, vedla dřevěným potrubím ze studny vybudované U kapličky P. Marie a později z důvodů potřeby zásobování místního pivovaru, mlýna a dalších hospodářských aktivit i z lokality zvané „Šraňky“ přes místní část „Žandrof““ až do zámecké kašny. Tento zdroj vody byl částečně využíván až do roku 1995.
V místním statku ve Svatobořicích byl až do začátku letošního roku využíván vodovod z kameniny, který byl postaven v roce 1770. Potrubí o celkové délce 1 300 m bylo vyrobeno z vydlabaných půlek kmenů, které se nejdřív před uložením máčely ve vodě, pak se kladly na sebe a byly spojovány pomocí železných spojek. Průměr potrubí byl cca 150 mm.
Neméně důležitou stránkou při rozvoji obcí a měst bylo řešení odvodu znečištěných a odpadních vod. Na toto ve středověku, hlavně ve městech, sloužily otevřené příkopy vedené vedle dlážděných silnic a na vesnicích to byly místní vodoteče. Je zřejmé,že taková likvidace splašků obtěžovala obyvatelstvo a byla zdrojem zápachu, šíření infekčních nemocí a epidemií. Proto byly, původně otevřené, příkopy postupně zakrývány a později byly stavěny i zděné kanalizace, které již odváděly vody dešťové z ulic a střech domů do nejbližší vodoteče nebo rybníku. Ale pravidelně se opakující epidemie, které se šířily Evropou, vyžadovaly radikálnější řešení.
V 19. století se tak již stavěly kanalizace zděné, nebo z dusaného betonu, vejcovitého nebo oválného profilu. Z konce 19. století je známa a dodnes využívána tzv. „Kasárenská stoka“, vybudovaná ve městě Hodoníně, která vedla od kasáren po Brněnské ulici a dále pod železniční tratí Břeclav-Přerov, Národní třídou s vyústěním do Staré Moravy o celkové délce cca 1800 m. Stoka byla vybudována z dusaného betonu a její profil je vejcovitý, o profilu 700/1050 mm.Kanalizace ve městech byly většinou budovány na odvádění odpadních vod pouze z měšťanských domů, a tak v době vzniku Československé republiky bylo odkanalizováno pouze 7 % domácností. Prudký rozvoj výstavby kanalizací a později i čistíren odpadních vod, nastal až po vzniku Československé republiky
Se stavbou sídlišť a vznikem sídlištních celků patřila starost o zajištění dostatku vody k životu vždy do náplně činnosti vedoucího územního celku. V našich zemích například ještě v 15. století patřil do povinností panovníka vodohospodářský dozor nad zakládáním vodovodu i jeho povolování.
Po vzniku zemských úřadů tato povinnost přešla na tyto instituce. Tento systém řízení vodního hospodářství byl převzat i po vzniku Československé republiky v roce 1918 a trval až do vzniku krajských celků po roce 1948.Iniciátory staveb veřejných vodovodů byla města, obce nebo jejich sdružení či různé vodohospodářské svazy. Vzniklé krajské národní výbory převzaly ze zemských úřadů i pravomoci na úseku vodního hospodářství.
