Historie

Historie a vznik společnosti

V roce 1950 na základě vládního usnesení ze dne 20. 6. 1950 došlo ve státní správě k oddělení čistě správní činnosti od činností hospodářských, tj. od výrobního charakteru a služeb. Každý KNV ( krajský národní výbor) zřizuje na svém území „Krajskou vodohospodářskou službu“ (KVS) jako své zvláštní zařízení pro režijní provádění hospodářských úkolů ve vodním hospodářství podle zásad podnikového hospodaření.Interně se KVS členila na několik provozů:

• provoz vodních toků
• provoz meliorací
• provoz vodovodů a kanalizací
• provoz stavebně montážní činnosti.

Po zřízení Ústřední správy vodního hospodářství dochází od 1. 1. 1954 k další reorganizaci na úseku vodního hospodářství. Z „Krajských vodohospodářských služeb“ vznikají dvě samostatné organizace a to „Krajská správa vodních toků a meliorací“ (KSVTM) a „Krajská správa zásobování vodou a kanalizace“ (KSVaK), jejichž součástí jsou i stavebně montážní skupiny. V pozdější době se od KS VTM oddělují meliorace a zůstává KSVT.
Do KVS a následně i KS ZVaK se postupně slučují všechny veřejné vodovody, které dosud byly ve správě měst a obcí na území kraje. KS ZVaK na území kraje zajišťuje na úseku vodovodů a kanalizací veškerou provozní činnost, investiční činnost i stavebně montážní činnost pro opravy zařízení a drobnou investiční výstavbu.
Po třech letech, tj. od 1. 1. 1957, je vyčleněna z obou Krajských správ stavebně montážní činnost a vytvořeny v rámci Ústřední správy vodního hospodářství „Vodohospodářské stavební obnovy“ (VSO) pro území jednotlivých krajů. Pro Brněnský a Gottwaldovský kraj bylo vytvořeno společné ředitelství se sídlem v Brně. Toto řídilo čtyři závody a to v Brně, Břeclavi, Veselí n. Moravou a Znojmě.
Dnem 1. 4. 1958 došlo ke zrušení Ústřední správy vodního hospodářství a tím i rozpadu Vodohospodářských stavebních obnov. VSO Brno se stala členem Krajského sdružení národních podniků. Ostatní se staly většinou speciálními závody Pozemních staveb. Při tomto přechodu došlo i ke změně názvu na „Vodohospodářské stavby n.p.“. Až v roce 1961, v souvislosti s celostátní územní reorganizací, došlo k osamostatnění n.p. Vodohospodářské stavby.

Krajské správy vodních toků a KS vodovodů a kanalizací byly též v rámci celostátní územní správní reorganizace zrušeny a v rámci okresů nově vytvořeny sloučené organizace „Okresní vodohospodářské správy“ (OVS) zahrnující činnost vodních toků, vodovodů a kanalizací. OVS byly řízeny přímo Okresními národními výbory – odbory VLHZ, metodiky však byly řízeny ministerstvem lesního a vodního hospodářství. Tento stav však trval jen do roku 1966, kdy se odpojily vodní toky, které vytvořily organizace podle hlavních řek, které spravují s názvem „Povodí řeky…“Tato organizace trvá dodnes tím, že v současné době jsou státním podnikem. V rámci okresů zůstaly působit jen organizace pro vodovody a kanalizace s názvem „Okresní vodovody a kanalizace“ (OVaK) nebo „Okresní správa vodovodů a kanalizací (OSVaK), jako dotované rozpočtové organizace.

Transformací bývalého státního podniku VaK Hodonín dnem 1. 1. 1994 vznikla akciová společnost Vodovody a kanalizace, registrovaná pod názvem Vodovody a kanalizace Hodonín, akciová společnost, se sídlem Purkyňova 2, Hodonín., která prakticky existuje dodnes.

Historie vodárenství

Z historie společnosti, vodárenství a kanalizací

Život člověka na zemi byl vždy spojen s vodou. Její dostatek a přístupnost předurčovaly rozvoj lidského osídlování nových lokalit. Zásobování potřeb člověka vodou bylo v prvopočátcích řešeno z jezer, řek a potoků, později výstavbou záchytných jímek a studní. Když byl zdroj vody příliš vzdálen, vznikl požadavek na její přivedení, a tak již v raném středověku byly v Čechách a na Moravě stavěny první gravitační vodovody, většinou konstruované ze dřeva a kamene, později z kameniny. Tyto vodovody sloužily většinou místnímu panstvu a přilehlým hospodářstvím.

Jiný, podobný vodovod byl vybudován ve Ždánicích, kde voda do místního zámku, který v té době patřil pánům z Liechtensteina, vedla dřevěným potrubím ze studny vybudované U kapličky P. Marie a později z důvodů potřeby zásobování místního pivovaru, mlýna a dalších hospodářských aktivit i z lokality zvané „Šraňky“ přes místní část „Žandrof““ až do zámecké kašny. Tento zdroj vody byl částečně využíván až do roku 1995.

V místním statku ve Svatobořicích byl až do začátku letošního roku využíván vodovod z kameniny, který byl postaven v roce 1770. Potrubí o celkové délce 1 300 m bylo vyrobeno z vydlabaných půlek kmenů, které se nejdřív před uložením máčely ve vodě, pak se kladly na sebe a byly spojovány pomocí železných spojek. Průměr potrubí byl cca 150 mm.

Neméně důležitou stránkou při rozvoji obcí a měst bylo řešení odvodu znečištěných a odpadních vod. Na toto ve středověku, hlavně ve městech, sloužily otevřené příkopy vedené vedle dlážděných silnic a na vesnicích to byly místní vodoteče. Je zřejmé,že taková likvidace splašků obtěžovala obyvatelstvo a byla zdrojem zápachu, šíření infekčních nemocí a epidemií. Proto byly, původně otevřené, příkopy postupně zakrývány a později byly stavěny i zděné kanalizace, které již odváděly vody dešťové z ulic a střech domů do nejbližší vodoteče nebo rybníku. Ale pravidelně se opakující epidemie, které se šířily Evropou, vyžadovaly radikálnější řešení.

Se stavbou sídlišť a vznikem sídlištních celků patřila starost o zajištění dostatku vody k životu vždy do náplně činnosti vedoucího územního celku. V našich zemích například ještě v 15. století patřil do povinností panovníka vodohospodářský dozor nad zakládáním vodovodu i jeho povolování.
Po vzniku zemských úřadů tato povinnost přešla na tyto instituce. Tento systém řízení vodního hospodářství byl převzat i po vzniku Československé republiky v roce 1918 a trval až do vzniku krajských celků po roce 1948.Iniciátory staveb veřejných vodovodů byla města, obce nebo jejich sdružení či různé vodohospodářské svazy. Vzniklé krajské národní výbory převzaly ze zemských úřadů i pravomoci na úseku vodního hospodářství.