Chemicky čistá voda se v přírodě nevyskytuje, rovněž také pitná voda je v podstatě směsí nejrůznějších látek, minerálů a sloučenin rozpuštěných ve vodě. Množství těchto látek se odvíjí od původu vody – podzemní voda rozpouští v sobě tyto látky při průchodu horninami, proto jejich obsah je zpravidla vyšší než u vody povrchové, kde je zastoupen vyšší podíl dešťové vody s minimálním obsahem rozpuštěných látek.
Různé složení vody dané různými poměry jednotlivých složek pak způsobuje nepatrné změny v chuti, které mohou být citlivějšími jedinci zachytitelné. Není tedy pravda, jak nás dříve učili, že pitná voda je kapalina bez chuti a bez zápachu.
Většina sloučenin, které voda obsahuje je pro zdraví člověka a jeho správný vývoj nutných. Pitnou vodou přijímá lidské tělo významnou část důležitých minerálních látek.
Chemicky čistá voda je naopak pro zdraví škodlivá, protože vlivem absolutní absence rozpustných sloučenin jetato chemicky čistá voda odčerpává z lidského těla, což může vést k závažným zdravotním problémům (např. řídnutí kostí úbytkem vápníku a hořčíku apod.).
Bohužel však ne všechny sloučeniny přítomné ve vodě jsou pro zdraví člověka vhodné a přínosné. Neřízené používání umělých hnojiv v dřívějších dobách a minimální ohled na životní prostředí při provozování chemických podniků mělo za následek hromadné úniky nebezpečných chemických sloučenin do půdy a do vodních toků. Úprava přírodních vod – podzemních i povrchových – na vodu pitnou, se tím stává stále náročnější, složitější a samozřejmě dražší.
Množství jak žádoucích, tak i nežádoucích látek v pitné vodě je upraveno právním předpisem kvality vody, který za dobu své existence z důvodu zajištění rostoucího trendu vysoké úrovně ochrany lidského zdraví prošel mnoha změnami.
Do konce roku 2000 platila norma pro pitnou vodu ČSN 75 7111, která byla postupně nahrazena vyhláškami Ministerstva zdravotnictví č. 376/2000 Sb. a č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody, ve znění pozdějších předpisů.
Ujednání vyhlášky č. 252/2004 Sb. vycházejí ze směrnice Rady Evropské unie 98/83/EC z 3. listopadu 1998 a navazující zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. Z nichž zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví, přinesl změnu, kde již termín pitná voda byl zaměněn za výstižnější termín „voda určená pro lidskou spotřebu“.
Kvalita vody ve Vašem objektu (areálu) závisí i na dodržení mnoha požadavků platných pro projektování, zkoušení a provoz vnitřních vodovodů připojených na veřejnou vodovodní síť nebo na vlastní zdroj vody. V části IV. normy ČSN 73 6660 Vnitřní vodovody jsou uvedeny hygienické podmínky pro ochranu vnitřního vodovodu proti znečištění nebo znehodnocení vody.
To znamená, že např. nesmí být trvale propojen napouštěcí ventil do kotle s rozvody pitné vody! U takového propojení by v případě netěsností armatur hrozilo nasátí topného média do rozvodů určených pouze pro pitnou vodu, což by mohlo způsobit ohrožení zdraví spoluobčanů napojených na veřejný vodovod!
Voda obecně obsahuje příměsi (rozpuštěné plyny, látky organické i anorganické), které společně ovlivňují kvalitu pitné vody. Jedním z mnoha ukazatelů kvality vody je tzv. tvrdost vody. Přestože je to termín zastaralý a nesprávný, mezi veřejností se s ním stále setkáváme.
Termín „tvrdost vody“ nebyl nikdy jednotně definován. Obecně se tvrdostí vody rozumí koncentrace všech vícemocných kationtů alkalických zemin, v podstatě tedy součet množství vápníku a hořčíku obsaženého ve vodě. Tyto minerální soli jsou velmi důležité pro lidský organismus, jejich přítomnost je tedy žádoucí.
Podle charakteru přítomných sloučenin je rozlišována tzv. tvrdost přechodná a tvrdost trvalá.
Tvrdost přechodná (karbonátová), tvořená uhličitany a hydrogenuhličitany vápenatými a hořečnatými. Ta se může měnit v důsledku změny rovnováhy mezi oxidem uhličitým, uhličitany a hydrogenuhličitany, např. při zahřívání, vaření. To se projevuje vysrážením příslušných uhličitanů formou tzv. vodního kamene na nádobí, topných tělesech praček apod.
Tvrdost trvalá (nekarbonátová), tvořená jinými solemi vápenatými a hořečnatými (např. sírany, chloridy, dusičnany, křemičitany, humáty). Tento typ tvrdosti se změnou teploty nebo tlaku nemění.
Celková tvrdost je součtem trvalé a přechodné tvrdosti.
Podle obsahu vápníku a hořčíku je tedy voda měkká nebo tvrdá, což je však také zastaralé, ale vžité rozdělení dle tzv. stupnice tvrdosti vody. Obsah vápníku ve vodě pak záleží na skladbě hornin, kterými voda prochází a schopností vody rozpouštět jejich jednotlivé složky.
Vápenatá půda dává vodu tvrdou, půda žulová a písčitá dává vodu měkkou.
Stejně jako vzniklo několik různých definic tvrdosti vody, stupnic tvrdosti vody, vzniklo i několik jednotek tvrdosti.
Oficiální jednotkou tvrdosti je jeden milimol na litr, ve zkratce „mmol/l“. Stále se však v hojné míře užívají starší jednotky, jako např. stupně německé, značeno jako „°N“, příp. „°dH“ nebo také stupně francouzské, značeno jako „°F“.
S těmito jednotkami se můžete běžně setkat např. v návodech k napařovacím žehličkám, pračkám, či myčkám nádobí. V každé stupnici jsou odpovídající hodnoty tvrdosti jiné, proto v následujícím uvádíme přepočtovou tabulku mezi jednotlivými stupnicemi.
1 mmol/l = 5,61° dH (německých stupňů)
1 mmol/l = 10° F (francouzských stupňů)
1° dH = 0,18 mmol/l
1° dH = 1,78° F
1° F = 0,1 mmol/l
1° F = 0,56° dH
| Voda | mmol/l | °dH | °F |
| velmi měkká | <0,5 | <2,8 | <5 |
| měkká | 0,7 – 1,25 | 3,9 – 7 | 7 – 12,5 |
| středně tvrdá | 1,26 – 2,5 | 7,01 – 14 | 12,51 – 25 |
| tvrdá | 2,51 – 3,75 | 14,01 – 21 | 25,01 – 37,5 |
| velmi tvrdá | >3,76 | >21,01 | >37,51 |
